OAB syndrom – syndrom hyperaktivního močového měchýře

image_pdfimage_print

Úvod

Syndrom hyperaktivního měchýře (vycházející z anglického „overactive bladder“, OAB), někdy také nazývaný syndrom dráždivého močového měchýře, je v populaci častým onemocněním s negativním dopadem na kvalitu pacientova života. Tento syndrom je souborem mnoha příznaků, které souvisí s problematickým močením. V následujícím textu naleznete informace o tom, jak se syndrom dráždivého měchýře projevuje, jaké jsou diagnostické postupy a jaké existují možnosti léčby.

Jak častý je syndrom dráždivého močového měchýře?

V evropské populaci se syndrom hyperaktivního měchýře vyskytuje asi u 12-16 % pacientů. Obecně platí, že výskyt onemocnění se zvyšuje s narůstajícím věkem, přičemž ve věku do 60 let je toto onemocnění častější u žen, po 7. dekádě převládá u mužů. Kromě věku patří mezi rizikové faktory vývoje OAB syndromu obezita a dalšími možnými riziky jsou dietní návyky, užívání kofeinu a alkoholu, a narušení statiky pánevního dna.

Ilustrační foto

Jak se syndrom hyperaktivního měchýře projevuje?

Tento syndrom zahrnuje více příznaků (symptomů) dolních močových cest. Jedná se především o silné nucení na močení (urgence), které lze obtížně potlačit a může být spojeno i s únikem moči, a dále časté denní a noční močení. Toto všechno jsou příznaky, které jsou spojeny se schopností močových cest jímat (udržovat) moč. Podle toho, zda se jedná „jen“ o pocit nucení, nebo dochází i k úniku moči, se rozlišuje tzv. suchý a mokrý hyperaktivní močový měchýř. Někdy může být přítomná i bolest v podbřišku nebo za stydkou sponou, která může souviset s náplní močového měchýře. Příznaky hyperaktivního močového se mohou však vyskytovat i u jiných onemocnění, jako jsou zánět močových cest, konkrementy („kameny“) nebo jiná cizí tělesa v močovém měchýři či nádor močového měchýře. Dále se mohou objevovat při obtížném vyprazdňování močového měchýře (při zvětšení prostaty či zúžení močové trubice), po ozařování a také u diabetu (cukrovky) nebo u onemocnění nervové soustavy. Proto je při diagnostice a léčbě syndromu hyperaktivního močového měchýře třeba tato onemocnění vyloučit.  Syndrom hyperaktivního měchýře pacienta neovlivňuje negativně pouze kvalitu života, ale vede i k vyšší morbiditě a mortalitě.

Jaké vyšetření bych měl(a) podstoupit při podezření na OAB syndrom?

U každého pacienta začíná diagnostika rozhovorem o příznacích, pro které pacient lékaře vyhledal, o dalších onemocněních, která se u pacienta vyskytují a užívané medikaci. K posouzení přítomnosti příznaků, jejich závažnosti a hodnocení léčby mohou být použity speciální dotazníky. Základní diagnostickou metodou je tzv. mikční karta – tabulka, do které pacient zaznamenává množství přijatých tekutin, čas a objem každého močení, příp. epizody úniku moče a to po dobu minimálně 48-72 hodin. Pacienti jsou komplexně vyšetřeni, včetně urogynekologického vyšetření u žen a palpačního vyšetření prostaty a zevního genitálu u mužů. Následuje vyšetření ultrazvukem, pomocí kterého se zhodnotí stav ledvin, náplň močového měchýře a velikost prostaty. Dále se pomocí metody nazývající se uroflowmetrie zhodnotí proud moče. Součástí diagnostiky je také odběr moče k vyloučení přítomnosti zánětu močových cest a jiných onemocnění. Tato vyšetření ve většině případů stačí k zahájení terapie syndromu hyperaktivního měchýře, jen ve vybraných případech jsou doplněny další speciální metody (prohlédnutí močového měchýře kamerou – cystoskopie, zhodnocení reakce močového měchýře na jeho plnění a sledování mikce – plnící a mikční cystometrie). O průběhu prvního urologického vyšetření, kterého se nemusíte obávat, se dozvíte více i zde.

Ilustrační foto

Jak se syndrom hyperaktivního měchýře projevuje?

Tento syndrom zahrnuje více příznaků (symptomů) dolních močových cest. Jedná se především o silné nucení na močení (urgence), které lze obtížně potlačit a může být spojeno i s únikem moči, a dále časté denní a noční močení. Toto všechno jsou příznaky, které jsou spojeny se schopností močových cest jímat (udržovat) moč. Podle toho, zda se jedná „jen“ o pocit nucení, nebo dochází i k úniku moči, se rozlišuje tzv. suchý a mokrý hyperaktivní močový měchýř. Někdy může být přítomná i bolest v podbřišku nebo za stydkou sponou, která může souviset s náplní močového měchýře. Příznaky hyperaktivního močového se mohou však vyskytovat i u jiných onemocnění, jako jsou zánět močových cest, konkrementy („kameny“) nebo jiná cizí tělesa v močovém měchýři či nádor močového měchýře. Dále se mohou objevovat při obtížném vyprazdňování močového měchýře (při zvětšení prostaty či zúžení močové trubice), po ozařování a také u diabetu (cukrovky) nebo u onemocnění nervové soustavy. Proto je při diagnostice a léčbě syndromu hyperaktivního močového měchýře třeba tato onemocnění vyloučit.  Syndrom hyperaktivního měchýře pacienta neovlivňuje negativně pouze kvalitu života, ale vede i k vyšší morbiditě a mortalitě.

Jaké vyšetření bych měl(a) podstoupit při podezření na OAB syndrom?

U každého pacienta začíná diagnostika rozhovorem o příznacích, pro které pacient lékaře vyhledal, o dalších onemocněních, která se u pacienta vyskytují a užívané medikaci. K posouzení přítomnosti příznaků, jejich závažnosti a hodnocení léčby mohou být použity speciální dotazníky. Základní diagnostickou metodou je tzv. mikční karta – tabulka, do které pacient zaznamenává množství přijatých tekutin, čas a objem každého močení, příp. epizody úniku moče a to po dobu minimálně 48-72 hodin. Pacienti jsou komplexně vyšetřeni, včetně urogynekologického vyšetření u žen a palpačního vyšetření prostaty a zevního genitálu u mužů. Následuje vyšetření ultrazvukem, pomocí kterého se zhodnotí stav ledvin, náplň močového měchýře a velikost prostaty. Dále se pomocí metody nazývající se uroflowmetrie zhodnotí proud moče. Součástí diagnostiky je také odběr moče k vyloučení přítomnosti zánětu močových cest a jiných onemocnění. Tato vyšetření ve většině případů stačí k zahájení terapie syndromu hyperaktivního měchýře, jen ve vybraných případech jsou doplněny další speciální metody (prohlédnutí močového měchýře kamerou – cystoskopie, zhodnocení reakce močového měchýře na jeho plnění a sledování mikce – plnící a mikční cystometrie). O průběhu prvního urologického vyšetření, kterého se nemusíte obávat, se dozvíte více i zde.

 

Ilustrační foto

Jaké jsou možnosti léčby syndromu dráždivého měchýře?

V léčbě příznaků syndromu OAB  se jako první doporučuje úprava životního stylu: vynechat kořeněná jídla, citrusové plody, omezit alkohol a kávu, upravit příjem tekutiny (vypít přibližně 2 litry tekutin během dne a nepít 3 hodiny před usnutím), příjem vlákniny k úpravě stolice a snížení tělesné hmotnosti. Společně s těmito změnami se provádí i trénink močového měchýře, kdy se podle mikční karty stanoví vhodné časové intervaly k močení, a ty se pacient snaží dodržovat a postupně prodlužovat. Příznivě působí také cvičení svalů pánevního dna. Všechny popsané přístupy jsou součástí tzv. behaviorální terapie, o které naleznete zajímavé povídání  zde.

K potlačení symptomů hyperaktivního močového měchýře je k dispozici celá řada léků, které ovlivňují nervová zakončení v močovém měchýři. Snižují tak nutkání na močení, prodlužují čas mezi močením a redukují epizody úniků moče. Tyto léky se obecně nazývají anticholinergika (nebo β3-sympatomimetika), vhodný preparát lze zvolit individuálně pro každého konkrétního pacienta. Nejčastějším nežádoucím účinkem těchto léků je pocit sucha v ústech, zácpa nebo rozmazané vidění. Jednotlivé lékové formy jsou dostupné v tabletách, které se užívají jednou až třikrát denně dle závažnosti onemocnění a vhodné délky účinku. Tyto preparáty je často nevhodné podávat pacientům se zeleným zákalem (glaukom), myastenií gravis a opatrnost je nutná i u pacientů se srdečním onemocněním nebo poruchou vyprazdňování střev.

Při neúspěchu farmakologické terapie je ve vybraných případech možné přistoupit k dalším metodám. Jednou z nich je elektrostimulace – metoda, při které jsou pomocí malých jehliček elektrickými pulsy stimulovány nervy, na což reaguje močový měchýř relaxací. Dále je možná aplikace botulotoxinu přímo do močového měchýře, kde blokuje nervový přenos a tím stahy svaloviny měchýře a zvyšuje jeho kapacitu. Aplikace botulotoxinu se provádí v celkové nebo lokální anestezii a při uspokojivém výsledku ji lze opakovat, většinou po 9 až 12 měsících. V indikovaných případech lze provést chirurgické zvětšení močového měchýře.

Pokud si o hyperaktivním močovém měchýři chcete přečíst více, doporučujeme Vám navštívit stránky www.musimcasto.cz. Kromě popisu příznaků onemocnění a léčby, zde naleznete i odbornou poradnu, pacientské příběhy nebo další materiály ke stažení.

 

Autoři textu:

MUDr. Jiří Janů (Urologické oddělení, Nemocnice Nové Město na Moravě)

MUDr. Barbora Žemličková (Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha)

Supervize: prof. MUDr. Roman Zachoval, Ph.D., MBA (Urologická klinika 3. LF UK a Thomayerovy nemocnice, Praha)

 

 

Publikováno: 20. 9. 2020

Zlínský kraj Moravskoslezký kraj Olomoucký kraj Jihomoravský kraj Pardubický kraj Královehradecký kraj Vysočina Jihočeský kraj Středočeský kraj Liberecký kraj Ústecký kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj

Síť
urologické péče

Sponzoři

Platinový partner

Stříbrný partner

Stříbrný partner

Stříbrný partner

Stříbrný partner

Stříbrný partner

Stříbrný partner

Bronzoví partneři

Oficiální partneři